Fyzika a historie

Čas je fyzikální jednotka, která je s námi už od pradávna. Určuje nám dobu trvání jakéhokoliv děje.

Už v dávných dobách před Kristem ve Starém Egyptě používali obyvatelé hodiny sluneční (využití slunce a stínu) a také, méně známé, vodní hodiny - využívali kapky vody k počítání času. Jako sluneční hodiny dodnes plní svoji funkci obelisky, které se nachází po celém světě, například v Luxoru, Karnaku, Washingtonu, Dublinu ale také v Česku - na Pražském hradě nebo ve Valticích.

Čas lze také měřit pomocí nebe. Pozorujeme - li hvězdy, pak můžeme určovat například roční období. Astronomové a kosmologové ovšem taky dokážou určit vzdálenost hvězdy. Víte, že při pohledu do vesmíru pohlížíme do minulosti? Hvězda na nebi, kterou vidíme je ve svém reálném čase již "mrtvá", jen světlu, které je vydáváno při výbuchu trvá tisíce světelných let, než k nám dorazí.

Aristoteles popsal měření času jako "počítání pravidelného pohybu" a tím dal podklad pro mechanické hodiny. Zhruba ve 13.století vznikly první mechanické hodiny, které se skládali ze závaží a oscilátoru. Postupně se však rozvíjely v orloje a v 15.století se objevily první kapesní a přenosné hodinky a také kyvadlové hodiny. Elektronické (digitální) hodiny vznikly až v polovině 20.století.

Jak vnímáš čas?

Pro čas existuje mnoho jednotek - hodina, minuta, vteřina. Co je hodina před důležitou zkouškou? Co je hodina s nejlepším přítelem? Jak je vůbec možné, že čas každému plyne jinak v různých situacích?

Trávíme - li čas v příjemném prostředí a s lidmi nám blízkými, přejeme si, aby se čas zastavil. Ale protože nevnímáme, jak čas plyne a věnujeme se čemukoliv jinému než sledováním hodinek, najednou zjistíme, že čas vypršel. Naopak, když čekáme na nepříjemné vyšetření nebo na verdikt důležité zkoušky, odpočítáváme každou vteřinu a nemyslíme na nic jiného.

Ať už si přejeme čas zrychlit, zpomalit nebo zastavit, musíme si uvědomit, že v každém případě je čas velmi vzácný. Je důležité zastavit sebe i čas a rozjímat nad tím, co je pro nás tolik důležité a čemu se opravdu věnovat. Například lásce sám k sobě nebo k druhým, k zamyšlení, dělání toho, co máme rádi. Věnujme se podstatnému pro nás.

"Kolik je hodin?" … " Na tom nezáleží!"

"Času nemáme dost na všechno, co bychom chtěli, takže si ho musíme vážit."

Autorka: Monika Šulíková