Kolem roku 859 nebo 860, se do rodiny pšovského knížete Slavibora narodí malá kněžna, která zahýbe historickými událostmi. Nejde o nikoho menšího než samotnou sv. Ludmilu.

Ve svých 12 letech, roku 872, byla Ludmila prována za přemyslovského knížete Bořivoje I. Oba byli v té době pohané a ještě tak další dva roky budou přinášet oběti pohanským bohům. Podle legend spolu měli 6 dětí, tři syny a tři dcery. Nejstarší syn se narodil zřejmě ještě před rokem 875, tedy než Ludmila dovršila 15 let, druhý syn Vratislav se narodil roku 875 a o třetím synovi víme jen to, že zemřel v mladém věku. Jména a data narození dcer jsou bohužel neznámá.

V roce 874 se na Moravě nechal Bořivoj a dalších 13 knížat pokřtít, z rukou samotného biskupa Metoděje. Kněžna byla nejspíše později pokřtěna na Levém Hradci slovanskými misionáři, které sebou Bořivoj z Moravy přivedl.

Nejvýznamnější období v životě kněžny nastává pak po roce 889, kdy ve svých 40 letech Bořivoj umírá. Ludmila se podílí na regentské vládě a především se věnovala výchově svého mladšího syna Vratislava a později i vnuka Václava.

V roce 921 se opět odehraje událost, která se životem Ludmily zamává a to je smrt jejího mladšího syna Vratislava. Po ní se, dle práva, ujímá vlády a regentství jeho žena Drahomíra. A teprve teď se nejvíce projeví nesvár, který mezi Ludmilou a Drahomírou již nějaký ten pátek trvá.

Vyhrocený konflikt mezi oběma ženami tkvěl v několika věcech. Když byl po smrti Vratislava svolán knížecí sněm, bylo ujednáno, že vlády se ujme Václav, tedy až na to bude mít věk. To byl první kámen úrazu, Ludmila toto rozhodnutí podporovala, kdežto Drahomíra by raději volila svého druhého syna Boleslava.

Mimo nástupnictví bylo rozhodnuto i o tom, že děti budou svěřeny na výchovu své babičce, a to se opět Drahomíře nelíbilo, především vliv, který měla na Václava.

Přiostření konfliktu vyvolaly i rozdílné názory kněžen na politický obrat Bavorska. Kněžna Ludmila se patrně nechala přesvědčit knězem Pavlem o správném postupu bavorského vévody Arnulfa, který se před hradbami Řezna poddal Jindřichu I. Drahomíra byla však jiného názoru, jako Havolanka měla z domova nedobré zkušenosti se Saskem. Právo rozhodnout o orientaci země však měla vdova po knížeti a tudíž Ludmila spor prohrála.

Součástí konfliktu bylo i Drahomířino podezření, že ji chce Ludmila připravit, skrze výchovu jejich synů, o moc. Když se to Ludmila dozvěděla, nechala ji, dle Kristiánovy legendy, vzkázat toto: „ Po žádném podílu na tvé vládě nezatoužila má duše zlákána zlou žádostivostí, ani nechci panovati nad tebou. Vezmi si své syny, a jak je ti libo, s nimi vládni, mně však dopřej volnosti, abych sloužila všemohoucímu Kristu, na kterémkoli místě.“

Podle všeho už se Ludmila necítila na to, jakýmkoli způsobem zasahovat do politického dění v zemi. Chtěla jen svým vnukům vštěpit dostatečně lásku ke Kristu a k tomu odpovídající křesťanské vzdělání.

Přesto všechno víme, jak toto dopadlo. Drahomíra se zřejmě velmi obávala o svůj post a po všech těch svárech se Ludmila i se svými služebníky, včetně arcipresbytera Pavla, rozhodla odebrat na hrádek Tetín, který se nacházel na hranici českého knížectví, v místě kde jej překračovala cesta do Řezna. Pokud se tedy nejednalo o útěk, přesunem na Tetín si Ludmila minimálně snažila zajistit útěkovou cestu.

15. září 921, se udály věci, které poznamenaly historii naší země. Podle Kristiánovy legendy sama Ludmila předvídala svou budoucnost, a proto povolala k sobě kněze Pavla a nechala sloužit mši svatou, pak se vyzpovídala, posilnila se tělem a krví Páně a nakonec začala zpívat žalmy, až do doby kdy do hradu vtrhli násilníci. Skupinka byla vedena dvěma muži, Tunou a Gomonem, kteří byli družníci (patřili do její družiny) kněžny Drahomíry. Ludmila v posledních chvílích prosila oba muže, aby ji nechají pomodlit. Když tak učinila, prosila je znovu, aby ji uťali hlavu (chtěla prolít krev po vzoru mučedníků), když už musí zemřít ale Tuna s Gomonem byli však jiného názoru. Proto Ludmile přes hrdlo hodili buď provaz, nebo závoj a posléze ji uškrtili.

Jiné teorie tvrdí, že vnikli na hrad lstí. Předstírali, že mají určité poslání a na Tetíně hodlají jen přespat. Nikdo je nepodezříval, a tak v noci vnikli do Ludmiliných komnat a uškrtili ji. Hradní posádka ani služebnictvo se nepokusily kněžnu zachránit. Služebníci její tělo zahrabali u hradní zdi.

V roce 925 nechal její tělo přenést do Prahy a pohřbít v kostele sv. Jiří její vnuk kníže Václav.

Způsob zabití se shoduje s rituálem provozovaným u starých Slovanů. Uškrcení nebo oběšení bylo smrtí, kterou podstupovaly ženy, rozhodnuté následovat svého manžela ve smrti a spolu s ním se nechat spálit na pohřební hranici. Je zastáván názor, že způsob smrti nevybrala Drahomíra, ale učinili tak Tun s Gomonem z vlastní vůle. Ludmila byla i přesto svatořečena, i když zemřela nekrvavou smrtí.

Nedlouho po Ludmilině skonu arcipresbyter Pavel spolu s dalšími bavorskými kněžími, ve strachu o svou bezpečnost, odcházejí do Řezna, aby zde informovali biskupa o tragickém konci kněžny Ludmily a vyslovili své obavy o budoucnost křesťanské církve v Čechách. Biskup v Řezně začal okamžitě jednat a o všem spravil vévodu Arnulfa.

Vévoda Arnulf zakročil velmi rychle. Shromáždil bavorské vojsko, vydal se do Čech, kde uspořádal situaci dle svého mínění, dosadil na knížecí stolec knížete Václava, který pak matku vykázal mimo knížecí dvůr. Po čase ji však dovolil vrátit se zpět.

Autorka: Mgr. Markéta Cieslarová