Moderní svět je protkán velkou škálou zvuků. Dřívější lidé žili ve světě, jehož hudební potenciál byl omezen jen na zvuky přírody, zvuky jejich těl a zvuky z materiálů, které používali. Změna nastala v době, kdy začali pálit hlínu a tavit kov, lze tedy předpokládat, že zkoušeli zvuky i těchto inovovaných materiálů.

Lund popisuje artefakty, jež byly primárně navrženy především pro jejich zvuk jako „ zvuk vydávající nástroje“. Díky tomu, že použil tento termín místo termínu „hudební nástroje“, upozorňuje na fakt, že nesmíme předpokládat, že dřívější lidé vnímali hudbu tak jako ji dnes vnímáme my.

Bubny jako takové se začínají vyskytovat od pátého tisíciletí před naším letopočtem. Například na kresbě v jeskyni v Anatolii je vyobrazeno několik tanečnic, z nichž jedna drží v malém rámečku buben. Většina zobrazovaných bubnů je tzv. typu Sachs což jsou bubny, jenž mají kůži natáhnutou v rámu, na které se bubnuje buď paličkami nebo dlaněmi.

Podle jedné z mnoha teorií se bubny vyvinuly z domácích hrnců. Výzkum této teorie je rozdělen do dvou linií - první linie se zaměřuje na akustické vlastnosti, ty se porovnávají na hrnci a bubnu, obě repliky jsou zhotoveny podle nálezu z Německa. Druhá linie porovnává poznatky z výzkumu dalších 22 nalezených bubnů, prozkoumává jejich charakteristiky v akustických podmínkách.

Mezi hudebními historiky a archeology je široce přijímána teorie, o vysušených zvířecích kůžích natažených na keramické hrnce.

Archeologické nálezy keramických pohárů ve tvaru bubnů jsou omezeny jen na Evropu. Naproti tomu mělké rámové bubny, které nejsou sice archeologicky dochované, jsou na Blízkém Východě a jižní Evropě v zobrazeních bohyň pocházejících z neolitu.

Mnoho nalezených bubnů mělo spojitost s náboženskými rituály. Například v Asii a Africe na vymítání zlých duchů se bubny používají dodnes.

Autorka: Mgr. Markéta Cieslarová