Když se zamyslíme, jaké to bylo dříve za dob, když nikdo z nás nad nějakou hrozbou epidemie ani nepřemýšlel a vše jsme brali jako samozřejmost. Naše drahé ratolesti chodily do škol, po škole ven s kamarády, páry chodily na rande a všichni jsme si plánovali, co budeme dělat další den či další týden. Všichni jsme byli zvyklí na to, jak to bylo, a nepřipouštěli jsme si změnu.

Člověk si jednoduše ani neuvědomuje nebo si neváží běžných samozřejmostí, dokud o ně nepřijde a to se stalo i době pandemie.

Výpověď studentky

Pamatuji si na chvíle, kdy jsem seděla se spolužáky v lavici a rozneslo se, že v Číně začali padat lidé k zemi jako zralé hrušky a vládne tam jakýsi virus, tenkrát jsme se tomu zasmáli a mnohem více jsme se smáli, když učitelka na dějepis tenkrát konstatovala, že by se mohly uzavřít školy. Poté začali být v ČR první nakažení a iluze se začaly rozpadat, školy se pomalu ale jistě zavíraly a začaly vznikat první pokusy o jakousi distanční výuku. Postupem času se začalo zavírat téměř vše. Nutnost nosit roušky bylo velice otravné a já sama jsem měla problém přežít v autobuse zanedbatelných 15 minut s tím kusem hadru na puse, dnes již nemám problém být snad celý den v respirátoru a dříve bych si ho dobrovolně nenasadila.

Když jsem o tom před nějakou dobou diskutovala s kamarádem tak mi řekl, že to je vlastně to co oni chtějí. Chtějí nás změnit. To, co bychom si dříve v žádném případě nenechali líbit teď bereme jako každodenní samozřejmost a něco jako součást života.

Opaření pro zamezení kontaktu osob ze mě jakožto z dřívější extrovertky udělalo naprostou introvertku, která se doslova bojí lidí. Dříve jsem neměla problém si povídat s lidmi v autobuse, dnes mám problém do toho autobusu vůbec nastoupit a ještě k tomu jsem plná obav a úzkostí. Zájem o studium klesl na minimum a dřívější naděje k vrácení se do školních lavic opadly a nahradila je jistota nebo spíše pevná naděje, že v září 2021 už bude vše alespoň trochu tak, jako tomu bylo dříve. Říjnové vtípky o tom, že si zase v červnu půjdeme jen pro vysvědčení, se pomalu také stávají realitou a já mám pocit, že už mě snad nic nepřekvapí.

Většina kamarádství, které jsme společně budovali roky jsou pryč, jelikož s některými jsem se už rok neviděla a psaní na sociálních sítích ten kontakt face to face prostě nenahradí.

Jak si mnozí z Vás všimli, první vlna koronaviru byla plná motivace k tomu, že teď máme čas sami pro sebe apod., jenže co když toho času již bylo moc?

Epidemie zašla moc daleko a já stále nechápu, proč účinné léky, které mohly zachránit desítkám lidí životy byly až do nedávna zakázané a nebyly nikde k sehnání. Proč vláda jednala tak jak jednala?

Ovšem nebudu vše brát tak negativně a musíme si navzájem pogratulovat, že jsme už zvládli tolik věcí, které pro nás byly dřív nemyslitelné, že už nám teď nezbývá nic jiného než se vzchopit a jít dál, protože není všem dnům konec.

Závěr

I když spoustu lidí tento boj vzdalo, tak my nesmíme zapomenout, jaké to tu bylo dříve a dělat vše pro to, aby to bylo takové i do budoucna. Nenechme se zmanipulovat! Je jen na nás, zda se po pandemii vrátí všechno to dobré a sladké ...

Poznámka www.mysobe.cz: Nikomu z nás se opatření nelíbí. Naše země je rozdělena na 2 tábory. Vše má své pro a proti. Neměli bychom se ale spíš spojit? Už to asi nejde. Názory na pro a proti se různí, což je správně, diskuse ve společnosti musí být. Nicméně zavrhovat jakýkoliv boj proti COVIDu, ve smyslu, že roušky jsou na nic, očkování je na nic, píchají nám čipy a podobné neověřené hlouposti nám nepomůžou. Nebojujeme totiž jen každý za sebe, ale také za životy starých, nemocných, ale i ostatních protože COVID se nevyhýbá ani dětem nebo lidem v produktivní věku. Nezbývá nám, než být optimisty a věřit, že se nám společně podaří boj s pandemií zvládnout. Přejeme každému ať se mu COVID vyhne. Chraňme sebe i ostatní. Ačkoliv jsme z velké části ateisté, věřím, že si můžeme dovolit pronést, Bůh Vám žehnej.

Autor: Renata Adámková